Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zbroje

Po článcích o chladných zbraních by také bylo dobré něco napsat o způsobu ochrany před nimi. Mluvím o zbrojích. Ať už se zaměříme na prameny historické, fakty podložené, nebo na smyšlené, zbroje měly vždy jeden jediný účel. Zachránit vám život.

Kožené kazajky

Velmi oblíbené u lukostřelců a kušníků, jelikož jsou poměrně lehké, oproti jiným typům ochrany, a poskytují relativně dobrou ochranu co se týče řezných zbraní. Neomezovaly v pohybu, takže se staly velmi oblíbenými. Nevyráběly se z jen tak nějaké kůže, vždy z tvrdé a kvalitní.

Měla ale i nevýhody. Bylo v ní horko. Také bych se na tuto zbroj rozhodně nespoléhal, co se týče úderu mečem/palicí, o ráně sekerou ani nemluvím. Často se používaly v kombinaci s kroužkovými košilemi.

Šupinové a destičkové zbroje

Příroda je chytřejší, než člověk. Lidé se od přírody učili od pradávna, není tomu jinak ani v tomto případě. Tyto zbroje jsou tvořeny ocelovými destičkami, nebo šupinami, jež jsou snýtovany a překládány přes sebe tak, aby chránily tělo a tvořily oblek. Je to něco mezi kroužkovou a koženou zbrojí, polovina obleku kůže a polovina ocel (snýtované šupiny se našívaly na kožené kazajky).

Proti sekům chrání hodně dobře, horší je to proti střelným zbraním (kuše, luk) a bodání. Zvláště nepříjemné je to tehdy, když se hrot protivníka při bodu dostane pod šupiny. To by vám ve většině případů nepomohl ani anděl strážný :-).

Způsob poskládání šupin u šupinové zbroje

Tady se můžete podívat, jakým způsobem byly šupiny připevněny (přinýtovány) k sobě a kožené kazajce. Omlouvám se za kvalitu obrázku, kreslil jsem to narychlo v malování :-).

Kroužková košile

Má oblíbená ;-). Kroužková košile vznikne proletením stovek a stovek malých, ocelových kroužků do sebe tak, aby tvořily košili. Chránila především hruď, záda, paže a břicho. Dlouhá byla až po kolena, přehazovala se přes vycpávanou, nebo koženou kazajku a přepásávala páskem. V porovnání s předchozími typy je relativně těžká (zhruba 7-12 kg) ale dá se na to zvyknout celkem rychle.

Zde se můžete podívat na vzor pletení kroužků, který používám já. Tyto ukázky jsou upleteny z pérových podložek, šestek a osmiček.

Vzor pletení kroužkové košile - fotka 1 Vzor pletení kroužkové košile - fotka 2 Vzor pletení kroužkové košile - fotka 3 Vzor pletení kroužkové košile - fotka 4 Vzor pletení kroužkové košile - fotka 5

Jak může vypadat výsledek tohoto dlouhého a namáhavého pletení se podívejte zde. Za těch pár měsíců práce to opravdu stojí.

Proti zbraním chrání opravdu dobře, snad až na střelné zbraně (ty ale ve většině případů probijou cokoliv, takže...). Bývala nejčastější volbou pěšáků, nebo lehké jízdy, právě proto, že v porovnání s plátovou zbrojí neváží skoro nic.

Pokud byste měli zájem, kroužková výstroj se také samozřejmě dá koupit, ovšem je lepší uplést si košili sám, za ten pocit, že jste něco vytvořili sami, že je to vaše dílo... za to to stojí.

Kroužková košile jako takový byla k ničemu proti palcátům a jemu podobným tupým zbraním, kroužky samotné měly jen jednu funkci; zabránit čepeli proniknout na tělo.

Plátové zbroje

Zřejmě nejznámější typ ochrany před chladnými zbraněmi. "Rytíře v brnění" viděl asi každý z nás. Na začátek bych chtěl zmínit, že termín "brnění" se používal především v souvislosti s kroužkovými zbrojemi, ne s plátovými, jak si většina lidí myslí.

Podle oblastí těla které kryjí se rozlišují do tří typů: kyrysy, poloviční zbroje a plné plátové zbroje.

  • Kyrysy jsou zbroje, které kryjí čistě jenom hruď (proto se jim také někdy říká prostě "hrudní pláty") a záda. Viz. fotka dole. Byly oproti plným zbrojím relativně lehké, takže byly často používány pěchotou.
  • Poloviční plátové zbroje kryly oproti kyrysům navíc ramena, část paží, krk a popř. horní části nohou.
  • A nakonec plné plátové zbroje představovaly nejdokonalejší ochranu proti zbraním, kterou si mohl válečník dovolit. Kryla kompletně celé tělo, tzn. paže, ramena, nohy, hruď, záda, krk... nevýhody spočívaly především ve váze (cca. 40 kilo) a malém rozhledu, pokud ke zbroji člověk připojil helmici.

Plné plátovky byly oblíbeny nejenom pěchotou, ale především těžkou jízdou. Formace rytířů na koních dovedly rozprášit armádu, která měla mnohonásobnou přesilu (takovému nájezdu se dalo bránit např. pomocí kopiníků, viz. článek "chladné zbraně - kopí").

Horší to bylo, když rytíře z koně shodili. Pokud měl štěstí a nezpřelámal si kosti, většinou jej dobili nalehko odění protivníci, než stihl vstát. Uprostřed bitevní vřavy byli takoví rytíři, ležící na zemi, většinou odepsaní předem.

Turnaje vs. bitvy

Lišily se zbroje bitevní a turnajové. Turnajové byly masivnější a těžší, jelikož turnaj má, narozdíl od bitvy, svá pravidla, tudíž se válečník nepotřeboval příliš hýbat. Prostě ho posadili do sedla a jel :-).

Naproti tomu v bitvě byla důležitá rychlost a obratnost, bitevní zbroje byly lehčí a většinou vyráběny přímo na míru muži, který by měl být schopen v ní udělat kotoul (doporučuji bez podbradníku :-)) i rychle běhat.

Stejně jako vše ostatní se dají plátové zbroje koupit. Ovšem, nečekejte nic levného, zaplatíte 20 000 jenom to fikne :-).

Pár obrázků

Plátová zbroj - fotka 1 Plátová zbroj - fotka 2 Plátová zbroj - fotka 3 Plátová zbroj - fotka 4 Plátová zbroj - fotka 5

Středověké zbraně - Meče

Meč... symbol síly, spravedlnosti, moci a víry. Pokud člověk vezme do ruky jílec meče, změní se mnoho. Získává sílu... pocit neporazitelnosti. Vnitřní hlas jej nutí meč pozvednout a vykonat s jeho pomocí to, o čem jsme do této chvíle pouze snili...

Tuto (nejen) středověkou sečno-bodnou zbraň, jež řadíme do skupiny zbraní chladných, zná každý. Už v mládí se můžeme setkat s pohádkami o statečných rytířích, třímajících svůj obrovský meč, kteří se vydávají zachránit ubohou princeznu, vězněnou a sužovanou strašlivým drakem.

Stavba meče

Stavba meče se lišila od kultury ke kultuře, od národu k národu, ovšem základní části meče zůstávaly stejné. Jsou to:

  • Hrot
  • Čepel
  • Ostří
  • Záštita (příčka)
  • Jílec (rukojeť)
  • Hlavice (hruška)

Meč a jeho stavba

Hrot je "špička" zbraně, určena k bodu, čepel část zbraně od hrotu k jílci, určena k seku, nebo řezu, záštita je "přepážkou" mezi čepelí a jílcem, je to jedna z nejdůležitějších součástí meče. Dále jílec, tady snad nemusím popisovat, k čemu sloužil :-) a hlavice, jejíž hlavní účel tkví ve vyvážení zbraně, zlepšení schopnosti manévrovat s ní, v druhé řadě má také význam při útoku. Nejedna přilba byla rozdrcena (i s lebkou) hlavicí meče...

Zdá se vám hlavice při boji nepoužitelná? Věřte, že zkušený válečník s ní může dokázat hodně. Možná dokonce více, nežli s čepelí. To se ovšem týkalo především soubojů; pokud válečník svého soka nechtěl zabít (kvůli výkupnému apod...), jednoduše ho omráčil hlavicí, popř. ho odzbrojil.

Čepel meče, nejčastěji oboustranně broušená, se "vylepšovala" výžlabkem, táhnoucím se od záštity ke hrotu, skoro po celé délce čepele, nebo naopak "výstupkem". Význam tohoto vylepšování mi není znám (možná pro lepší odtok krve ;-)).

A ostří je prostě ostří :-). Část čepele určena k seku, nebo řezu.

Odlišnost

Jak jsem psal výše, meč si každý národ přizpůsobil. Vojáci římského impéria prakticky nepoužívali meče se záštitou. Bojovali častěji kopím a když byli donuceni bojovat mečem, spoléhali spíše na své masivní štíty (které se podobaly středověkým pavézám, angl. tower shield), takže také záštitu nepostrádali.

Stejně tak vikingové kovali meče s velmi malou záštitou, protože tento "nedostatek" kompenzovali svou sílou a zuřivostí uprostřed boje. Navíc, u vikingů nebyl meč zrovna častou zbraní, viz. článek vikingové.

Proč je meč tak známou zbraní?

Vetší zájem si tato zbraň začala získávat až s nástupem středověku a křížových výprav, kdy se stala hlavní zbraní všech evropských armád. Meč byl prohlášen za "svatou zbraň", pravděpodobně díky tomu, že se tvarem podobá kříži a díky jeho funkci při různých obřadech, jako byla korunovace krále nebo pasování muže do rytířského stavu. Dodnes je meč považován za symbol síly a pravdy a i dnes je součástí stejnokroje některých světových armád, kde už ovšem plní pouze estetickou funkci.

Meč a jeho nositel

Meč se postupem času stává součástí svého nositele, který si začne uvědomovat každý centimetr své zbraně, každý detail, jež mu předtím unikal. Touží po něm, potřebuje ho. Je součástí rytířovy duše. Ztratit jej, je jako ztratit dobrého přítele. Meč byl to nejcennější z rytířova majetku, nejcennější věc, kterou vlastnil, věc, která byla jeho nejlepším přítelem, věc, která jej nikdy nezradila, která v jeho rukou konala funkci soudce a kata zároveň a která rozhodovala o životě a smrti.

Z těchto důvodů svým mečům jejich pánové často dávali jména, která se mnohdy staly slavnějšími, než jména jejich nositelů. Nejlepším příkladem je meč krále Artuše, Excalibur, nebo pokud nahlédneme-li do světa fantasy, Narsil, meč Elendilův, nebo Glamdring, elfí meč vykovaný ve skrytém městě Gondolinu, který později přijal za svůj Maia Olórin během třetího věku středozemě.

K zapamatování

*Nikdy, zdůrazňuji nikdy nesahejte na cizí meč, pokud vám k tomu nedá výslovné povolení. V šermířských kruzích je to považováno za velikou opovážlivost. Na cizí zbraně se prostě nesahá :-).

Smutný osud hrdého soudce

Gotické meče jako takové s nástupem renesance a baroka postupně vymizely. Ustoupily rychlejším, obratnějším kordům a rapírům. Zúžila se čepel, prodloužila se, přidal se koš na ochranu ruky.

Chladné zbraně středověku

26.2.2007 09:29 | XXX Fantom | Zbraně

Chladné zbraně středověku

Nedávno jsem napsal článek o mečích, jež si jako chladná zbraň zaslouží samostatnou kapitolu. Ovšem, neměly by se přehlížet i další zbraně středověku které se mnohdy používaly častěji.

Jelikož se těchto zbraní netýkají žádné zajímavosti (prostě nejsou tak zajímavé jako meče), rozhodl jsem se je sepsat pod jeden článek.

Dýka

Dýka je hodně známá bodná zbraň, připomínající nůž. Oproti obyčejnému noži má delší, širší a oboustrannou čepel, záštitu a většinou i hlavici. Obvykle měřily kolem 350 mm, vážily zhruba 700 gramů.

Obrázek dýky

Byly hojně používány pro svou víceúčelnost, každý středověký bojovník měl kromě své primární zbraně po ruce dýku, kterou se mohl bránit, pokud by o svou zbraň přišel. Byla velmi praktická, používala se při lovu, při jídle…

Tesák

Tesák je sečná zbraň, délkou mezi dýkou a krátkým mečem. Oproti dýce má zase delší a širší čepel, která bývala často zakřivená, ve stylu šavle, ovšem jen mírně.

Obrázek tesáku

Ve středověku se používala hlavně při lovu (můžeme se setkat s pojmem lovecký tesák), častěji se o tesáku můžeme dočíst ve fantasy knihách, popř. ve fantasy hrách.

Válečná sekera

Jedna z nejpoužívanějších zbraní vůbec, pominu-li obyčejný kyj. Původní nástroj, na štípání dřeva se postupem času vyvinul ve smrtící zbraň, používanou především řadovými pěšáky, jelikož její výroba nebyla zdaleka tak náročná (a drahá), jako např. výroba meče.

Obrázek jednoruční sekery

Dělí se na jednoruční a obouruční, jednosečné a obousečné. Jediný rozdíl mezi jednosečnou a obousečnou je v tom, že obousečná sekera měla ostří na obou stranách topora. Vyskytovala se jen zřídka. Stejně jako u tesáku, se o nich dočteme spíše ve fantasy, než v historických knihách.

Obrázek jednoruční sekery

Topora byla dlouhá zhruba metr, ostří bylo spíše úzké (vyjma slovanské bradatice), aby sekera nebyla příliš těžká, zapomeňte na sekery s půlmetrovým ostřím :-). Také existovaly vrhací sekery, speciálně vyvážené, určené k házení na cíl.

Kopí

Kopí je následovníkem druhé nejstarší zbraně, oštěpu. Ve středověku byla velmi oblíbená těžká/lehká jízda, proti které neměli obyčejní pěšáci žádnou šanci. Proto bylo potřeba vymyslet proti úderům těžkooděnců na koních účinnou obranu. Dobře rozmístěný oddíl kopíníků mohl rozhodnout bitvu.

Kopí bývalo až 2,5 metru dlouhé, na konci tyče byl kovový hrot. Vypadalo to zhruba takhle až na to, že bylo o hodně delší: (omlouvám se za kvalitu)

Obrázek krátkého kopí

Palcát

Předchůdcem palcátu byl docela obyčejný dřevěný kyj. Ve středověku, kdy se kovy začaly používat na výrobu zbraní jako nikdy v historii, ji člověk zase o něco zdokonalil. Vznikl okovaný kyj, obyčejný klacek lidé okovali železem a získali tupou zbraň pro boje nablízko.

Obrázek palcátu

Palcáty, se oproti kyjům vyráběly kompletně z kovu, byly oblíbenou zbraní jezdců na koních. Délka byla okolo půl metru, nemohly být moc dlouhé, vzhledem k váze. Byly by moc těžké a nepoužitelné v boji. Později se ocelové hlavice na konci zbraně zdokonalovaly tím, že se na nich začaly kovat ostny. Účinky takové zbraně při zásahu si dovedete představit.

Řemdih (biják)

Velmi podobný palcátu, s tím rozdílem, že ona kovová koule s ostny byla řetězem připevněna k dřevěné tyči. Díky tomuhle se řemdih dal roztočit, aby získal větší setrvačnost než normální zbraň. Pokud chtěl člověk bojovat s touto hrůznou zbraní, musel vědět, co dělá. Jinak by si také mohl sám rozdrtit lebku.


Obrázek řemdihu

Střelné zbraně

Po dlouhé odmlce, během níž jsem sotva stíhal odpovídat na vzkazy, dotazy, připomínky, e-maily, jsem se rozhodl napsat další článek. Přestože byly práce na stránkách "oficiálně" ukončeny, nerad bych, aby upadly v zapomění.

Mluvit budu o zbraních střelných a okrajově i palných. Jsou nedílnou součástí jak "naší" historie, tak fantasy, byla by škoda nevěnovat jim článek.

Luk

Nejznámější starověkou, středověkou, ba i fantasy zbraní je luk. Střelnou zbraň, skládající se z dřevěného lučiště a tětivy jistě všichni známe.

Střelivem byly šípy, zpravidla dřevěné. Hroty bývaly z klasických materiálů; pazourku, kamene, železa… Existovaly i šípy bez hrotu, pouze seříznuty do špice. Pro lepší letové vlastnosti se na zadní stranu šípů přidávalo opeření.

LukostřelecHrot šípu

Vznik luku

Luk jako takový se začal používat již ve starší době kamenné. Prozatím pouze jako nástroj určený k lovu. Je otázkou, zda tyto zbraně můžeme považovat za skutečné luky. Šlo pouze o primitivní vrhače šípů, s mizerným dostřelem a přesností. Při lovu to však představoval neocenitelnou pomoct, lovci nemuseli zvěři "na tělo".

Vznik zůstává záhadou. Je ale velmi pravděpodobné, že k prvnímu výstřelu došlo omylem (např. při rozdělávání ohně pomůckou, která se luku podobala).

Další vývoj

Luky se dočkaly většího rozvoje s nástupem doby bronzové a železné, tedy ve starověku. Na tehdejší dobu mistrovská díla, používána již i pro válečné účely. To byly luky. Mnoho bohů bylo zpodobňováno na malbách s lukem a šípy, dokonce už i s toulci (toulec = pouzdro na šípy).

Lukostřelec

Jmenovitě Artemis, řecká bohyně lovu, Apollón, bůh slunce… Achilles, mýtický hrdina byl dokonce zabit také právě šípem, do jediného zranitelného místa, do paty. Také spojení "Amorův šíp" je dnes dobře známo, římský Amor se snaží zasáhnout "šípy lásky ty, jež ji doposud nepoznali". Z luku se stala běžná součást starověkého života, lukostřelba byla zařazena i do programu Olympijských her. Dnes je tato disciplína považována za něco exotického, archaického a dětinského, stejně jako historický šerm.

Středověk

V této době dosahovaly evropské luky i dvou metrů. V brzkých dobách byli odborníky na výrobu luků Sasové. Jejich zbraně nebyly nikterak pěkného vzhledu, ale účel plnily. Angličtí lučišníci obecně byli mistry v oboru. Kdo by neznal anglický "longbow", tedy dlouhý luk, jehož délka mnohdy přesáhla i dva metry. Původ můžeme hledat u bojovných severských národů. Lukostřelba byla rozvíjena k dokonalosti zhruba do 16 stol., dále to nemělo smysl, primitivní střelné zbraně nahradily zbraně palné.

Lukostřelec

Legendárním středověkým lukostřelcem byl Robin Hood, jehož příběh učitě všichni znáte. Dodnes se neví, zda to byla postava Skutečná, či nikoliv.

Oproti tomu turci (tehdy saraceni) vyráběli v této době krátké, skládané luky (= poskládány z více druhů dřeva), jelikož potřebovali střílet i za jízdy na koni. Tahle taktika byla ne nepodobná taktice amerických indiánů; tedy objíždět nepřítele v kruhu a střílet. Tímhle způsobem boje působili křižáckým vojskům velké problémy.

Výroba

A z čeho se luky vyráběly? Dřevěná lučiště bývaly z pružného a ohebného dřeva, tisu, jilmu, cedru … Tětivy se vyráběly z kůže, střívek, provazů… Japonské luky bývaly dělány dokonce i z bambusu.

Japonský výrobce luků

Kuše

Kuše je další střelná zbraň, která se vyvinula později, z luku. Je to hybridní zbraň, někde mezi puškou a lukem, jelikož má jak pažbu, tak lučiště. Střelivem již nejsou šípy, ale o něco kratší šipky.

První zmínky o kuši máme z číny, asi dvě století před naším letopočtem. Také je dost možné, že její vynález je ještě starší.

Kuše

Pokud jde o evropu, kuše byla církví zakázána, ale přesto používána. A to jak v Evropě, tak při křížových výpravách. Byla to ohromná zbraň neskutečné síly, pracovala na mechanickém principu tak, že nebyl střelec přímo omezen svou silou, jako při střelbě z luku.

Pro napínání tětivy se používaly hevery, páky, navijáky či jiná zařízení, jelikož nátah byl tak silný, že normální smrtelník neměl šanci s tětivou byť jen pohnout. Později se od nich začalo také upouštět, stejně jako luk byly vytlačeny palnými zbraněmi.

Kuše

Dnes se sportovní kuše používají také, při lovu i při boji. Samozřejmě vypadají úplně jinak, než tomu bylo kdysi. Mají nezpochybnitelné výhody; prorazí i neprůstřelnou vestu, výstřel je tichý a bez záblesku, malý zpětný ráz…

Železné středověké šipky

Palné zbraně

Hákovnice, píšťaly a podobné první palné zbraně byly u nás používány například Husity. Hákovnice se jmenovala podle háku, který měla na zachycení, aby se předcházelo účinkům velkého zpětného rázu. A píšťala dostala název podle svého protáhlého tvaru, dalo by se říci, že byla předchůdcem dnešní pušky.

Později se tyto zbraně zdokonalovaly, prakticky vytlačily starší střelné zbraně.

S těmito zbraněmi souvisí i zbraně obléhací, o těch se rozepíši jindy.

Automat Kalašnikov AK-47

 

AK-47 je opravdová legenda která je pod jménem svého konstruktéra M.T.Kalašnikova - "kalašnikov" známá snad po celém světě.Byla a stále je ve výzbroji mnoha armád ale i teroristických organizacích a různých hnutí.Odhaduje se, že bylo vyrobeno až 30 milionů AK všech verzí (takže i AK-74,AKM,RPK,AKSU-74AK 101-105) ale stejně nejvíc z toho počtu připadá základní verzi = AK-47.Díky jednoduché konstrukci a výrobě,levné ceně,odolnosti a snadné manipulaci se ihned po zavedení do výroby rozšířila do celého světa.


Historie AK se začala psát v roce 1946 v SSSR, kdy konstruktér M.T. Kalašnikov předložil návrh své zbraně, která byla o rok později přijata do výzbroje Sovětské armády.Kalašnikov se inspiroval německou útočnou puškou StG 44,které se AK velice podobá. Základní vzor AK-47 byl v roce 1959 modernizován a označen jako AKM, další modernizace spojená se změnou ráže přišla v 70. letech a nový vzor byl pojmenován AK -74.Vývoj pokračoval i v 90. letech vznikem řady AK 101-105, a na základě AK-74 byla vyvinuta nová puška určená k přezbrojení ruské armády AN-94 (avtomat Nikonova) nazývaná také ABAKAN. Mimo SSSR se zbraně systému AK vyráběly také v Bulharsku, Rumunsku, bývalé NDR, Polsku, Jugoslávii, Maďarsku a Číně.

AK-47 i její varianty pracují na principu odběru plynů z vývrtu hlavně. Závěr se uzamyká rotací závorníku. Vývrt hlavně je chromován pro zvýšení životnosti. Mířidla mají stavitelné sektorové hledí a jednoduchou mušku. Přepínač způsobu střelby funguje zároveň jako pojistka. Zbraň lze osadit nožovým bodákem. Existuje i varianta se sklopnou opěrkou.

Technická data

Ráže:................................................................................7,62 mm
Náboj:..............................................................................7,62x39
Délka zbraně:....................................................................870 mm
Délka AKS-47 se sklopenou opěrou:................................651 mm
Délka hlavně:....................................................................415 mm
Váha zbraně s prázdným zásobníkem:...............................4,30 kg
Váha zbraně s nabitým zásobníkem:..................................4,88 kg
Úsťová rychlost:...............................................................715 m/s
Teoretická rychlost střelby:...............................................600 ran/min
Maximální dostřel:............................................................2800 m
Efektivní dostřel:...............................................................500 m
Kapacita zásobníku:.........................................................30 nábojů

AK 47 celkový pohled


rukojeť,spoušť,přepínač režimu střelbyhlavěň s lištou a muškou