Zbroje

Po článcích o chladných zbraních by také bylo dobré něco napsat o způsobu ochrany před nimi. Mluvím o zbrojích. Ať už se zaměříme na prameny historické, fakty podložené, nebo na smyšlené, zbroje měly vždy jeden jediný účel. Zachránit vám život.

Kožené kazajky

Velmi oblíbené u lukostřelců a kušníků, jelikož jsou poměrně lehké, oproti jiným typům ochrany, a poskytují relativně dobrou ochranu co se týče řezných zbraní. Neomezovaly v pohybu, takže se staly velmi oblíbenými. Nevyráběly se z jen tak nějaké kůže, vždy z tvrdé a kvalitní.

Měla ale i nevýhody. Bylo v ní horko. Také bych se na tuto zbroj rozhodně nespoléhal, co se týče úderu mečem/palicí, o ráně sekerou ani nemluvím. Často se používaly v kombinaci s kroužkovými košilemi.

Šupinové a destičkové zbroje

Příroda je chytřejší, než člověk. Lidé se od přírody učili od pradávna, není tomu jinak ani v tomto případě. Tyto zbroje jsou tvořeny ocelovými destičkami, nebo šupinami, jež jsou snýtovany a překládány přes sebe tak, aby chránily tělo a tvořily oblek. Je to něco mezi kroužkovou a koženou zbrojí, polovina obleku kůže a polovina ocel (snýtované šupiny se našívaly na kožené kazajky).

Proti sekům chrání hodně dobře, horší je to proti střelným zbraním (kuše, luk) a bodání. Zvláště nepříjemné je to tehdy, když se hrot protivníka při bodu dostane pod šupiny. To by vám ve většině případů nepomohl ani anděl strážný :-).

Tady se můžete podívat, jakým způsobem byly šupiny připevněny (přinýtovány) k sobě a kožené kazajce. Omlouvám se za kvalitu obrázku, kreslil jsem to narychlo v malování :-).

Kroužková košile

Má oblíbená ;-). Kroužková košile vznikne proletením stovek a stovek malých, ocelových kroužků do sebe tak, aby tvořily košili. Chránila především hruď, záda, paže a břicho. Dlouhá byla až po kolena, přehazovala se přes vycpávanou, nebo koženou kazajku a přepásávala páskem. V porovnání s předchozími typy je relativně těžká (zhruba 7-12 kg) ale dá se na to zvyknout celkem rychle.

Zde se můžete podívat na vzor pletení kroužků, který používám já. Tyto ukázky jsou upleteny z pérových podložek, šestek a osmiček.

Jak může vypadat výsledek tohoto dlouhého a namáhavého pletení se podívejte zde. Za těch pár měsíců práce to opravdu stojí.

Proti zbraním chrání opravdu dobře, snad až na střelné zbraně (ty ale ve většině případů probijou cokoliv, takže...). Bývala nejčastější volbou pěšáků, nebo lehké jízdy, právě proto, že v porovnání s plátovou zbrojí neváží skoro nic.

Pokud byste měli zájem, kroužková výstroj se také samozřejmě dá koupit, ovšem je lepší uplést si košili sám, za ten pocit, že jste něco vytvořili sami, že je to vaše dílo... za to to stojí.

Kroužková košile jako takový byla k ničemu proti palcátům a jemu podobným tupým zbraním, kroužky samotné měly jen jednu funkci; zabránit čepeli proniknout na tělo.

Plátové zbroje

Zřejmě nejznámější typ ochrany před chladnými zbraněmi. "Rytíře v brnění" viděl asi každý z nás. Na začátek bych chtěl zmínit, že termín "brnění" se používal především v souvislosti s kroužkovými zbrojemi, ne s plátovými, jak si většina lidí myslí.

Podle oblastí těla které kryjí se rozlišují do tří typů: kyrysy, poloviční zbroje a plné plátové zbroje.

• Kyrysy jsou zbroje, které kryjí čistě jenom hruď (proto se jim také někdy říká prostě "hrudní pláty") a záda. Viz. fotka dole. Byly oproti plným zbrojím relativně lehké, takže byly často používány pěchotou.
• Poloviční plátové zbroje kryly oproti kyrysům navíc ramena, část paží, krk a popř. horní části nohou.
• A nakonec plné plátové zbroje představovaly nejdokonalejší ochranu proti zbraním, kterou si mohl válečník dovolit. Kryla kompletně celé tělo, tzn. paže, ramena, nohy, hruď, záda, krk... nevýhody spočívaly především ve váze (cca. 40 kilo) a malém rozhledu, pokud ke zbroji člověk připojil helmici.

Plné plátovky byly oblíbeny nejenom pěchotou, ale především těžkou jízdou. Formace rytířů na koních dovedly rozprášit armádu, která měla mnohonásobnou přesilu (takovému nájezdu se dalo bránit např. pomocí kopiníků, viz. článek "chladné zbraně - kopí").

Horší to bylo, když rytíře z koně shodili. Pokud měl štěstí a nezpřelámal si kosti, většinou jej dobili nalehko odění protivníci, než stihl vstát. Uprostřed bitevní vřavy byli takoví rytíři, ležící na zemi, většinou odepsaní předem.

Turnaje vs. bitvy

Lišily se zbroje bitevní a turnajové. Turnajové byly masivnější a těžší, jelikož turnaj má, narozdíl od bitvy, svá pravidla, tudíž se válečník nepotřeboval příliš hýbat. Prostě ho posadili do sedla a jel :-).

Naproti tomu v bitvě byla důležitá rychlost a obratnost, bitevní zbroje byly lehčí a většinou vyráběny přímo na míru muži, který by měl být schopen v ní udělat kotoul (doporučuji bez podbradníku :-)) i rychle běhat.

Stejně jako vše ostatní se dají plátové zbroje koupit. Ovšem, nečekejte nic levného, zaplatíte 20 000 jenom to fikne :-).

Pár obrázků

Středověké zbraně - Meče

Meč... symbol síly, spravedlnosti, moci a víry. Pokud člověk vezme do ruky jílec meče, změní se mnoho. Získává sílu... pocit neporazitelnosti. Vnitřní hlas jej nutí meč pozvednout a vykonat s jeho pomocí to, o čem jsme do této chvíle pouze snili...

Tuto (nejen) středověkou sečno-bodnou zbraň, jež řadíme do skupiny zbraní chladných, zná každý. Už v mládí se můžeme setkat s pohádkami o statečných rytířích, třímajících svůj obrovský meč, kteří se vydávají zachránit ubohou princeznu, vězněnou a sužovanou strašlivým drakem.

Stavba meče

Stavba meče se lišila od kultury ke kultuře, od národu k národu, ovšem základní části meče zůstávaly stejné. Jsou to:

• Hrot
• Čepel
• Ostří
• Záštita (příčka)
• Jílec (rukojeť)
• Hlavice (hruška)

Hrot je "špička" zbraně, určena k bodu, čepel část zbraně od hrotu k jílci, určena k seku, nebo řezu, záštita je "přepážkou" mezi čepelí a jílcem, je to jedna z nejdůležitějších součástí meče. Dále jílec, tady snad nemusím popisovat, k čemu sloužil :-) a hlavice, jejíž hlavní účel tkví ve vyvážení zbraně, zlepšení schopnosti manévrovat s ní, v druhé řadě má také význam při útoku. Nejedna přilba byla rozdrcena (i s lebkou) hlavicí meče...

Zdá se vám hlavice při boji nepoužitelná? Věřte, že zkušený válečník s ní může dokázat hodně. Možná dokonce více, nežli s čepelí. To se ovšem týkalo především soubojů; pokud válečník svého soka nechtěl zabít (kvůli výkupnému apod...), jednoduše ho omráčil hlavicí, popř. ho odzbrojil.

Čepel meče, nejčastěji oboustranně broušená, se "vylepšovala" výžlabkem, táhnoucím se od záštity ke hrotu, skoro po celé délce čepele, nebo naopak "výstupkem". Význam tohoto vylepšování mi není znám (možná pro lepší odtok krve ;-)).

A ostří je prostě ostří :-). Část čepele určena k seku, nebo řezu.

Odlišnost

Jak jsem psal výše, meč si každý národ přizpůsobil. Vojáci římského impéria prakticky nepoužívali meče se záštitou. Bojovali častěji kopím a když byli donuceni bojovat mečem, spoléhali spíše na své masivní štíty (které se podobaly středověkým pavézám, angl. tower shield), takže také záštitu nepostrádali.

Stejně tak vikingové kovali meče s velmi malou záštitou, protože tento "nedostatek" kompenzovali svou sílou a zuřivostí uprostřed boje. Navíc, u vikingů nebyl meč zrovna častou zbraní, viz. článek vikingové.

Proč je meč tak známou zbraní?

Vetší zájem si tato zbraň začala získávat až s nástupem středověku a křížových výprav, kdy se stala hlavní zbraní všech evropských armád. Meč byl prohlášen za "svatou zbraň", pravděpodobně díky tomu, že se tvarem podobá kříži a díky jeho funkci při různých obřadech, jako byla korunovace krále nebo pasování muže do rytířského stavu. Dodnes je meč považován za symbol síly a pravdy a i dnes je součástí stejnokroje některých světových armád, kde už ovšem plní pouze estetickou funkci.

Meč a jeho nositel

Meč se postupem času stává součástí svého nositele, který si začne uvědomovat každý centimetr své zbraně, každý detail, jež mu předtím unikal. Touží po něm, potřebuje ho. Je součástí rytířovy duše. Ztratit jej, je jako ztratit dobrého přítele. Meč byl to nejcennější z rytířova majetku, nejcennější věc, kterou vlastnil, věc, která byla jeho nejlepším přítelem, věc, která jej nikdy nezradila, která v jeho rukou konala funkci soudce a kata zároveň a která rozhodovala o životě a smrti.

Z těchto důvodů svým mečům jejich pánové často dávali jména, která se mnohdy staly slavnějšími, než jména jejich nositelů. Nejlepším příkladem je meč krále Artuše, Excalibur, nebo pokud nahlédneme-li do světa fantasy, Narsil, meč Elendilův, nebo Glamdring, elfí meč vykovaný ve skrytém městě Gondolinu, který později přijal za svůj Maia Olórin během třetího věku středozemě.

K zapamatování

*Nikdy, zdůrazňuji nikdy nesahejte na cizí meč, pokud vám k tomu nedá výslovné povolení. V šermířských kruzích je to považováno za velikou opovážlivost. Na cizí zbraně se prostě nesahá :-).

Smutný osud hrdého soudce

Gotické meče jako takové s nástupem renesance a baroka postupně vymizely. Ustoupily rychlejším, obratnějším kordům a rapírům. Zúžila se čepel, prodloužila se, přidal se koš na ochranu ruky.

Chladné zbraně středověku