Jdi na obsah Jdi na menu
 


Věřím, že fantazie je silnější než vědění.
Že mýty mají větší moc než historie.
Že sny jsou mocnější než skutečnost.
Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností.
Že smích je jediným lékem na zármutek.
A věřím, že láska je silnější než smrt.
                                 HAVRAN
Takže se to stalo. Celý život jsem se vyhýbal problémům obyčejných lidí, a když už si myslím, že jsem našel klidné místo, všechno se pokazí… Říkalo se mi Havran, dnes již Šedý Havran. Lidé, co mě znali a neměli rádi mi říkali Krkavec. A těch lidí nebylo málo.

Narodil jsem se nejspíš do farmářské rodiny, kde jsem představoval jen další hladový krk. Mí rodiče měli jen dvě možnosti.Buď mě přijme klášter nebo ze mě bude nevolník u nějakého velmože. Templáři z kláštera brali jen výjimečně silné jedince. Měl jsem tehdy štěstí, že jsem byl jeden z třinácti přijatých.

V klášteře mě brzy přejmenovali na Havrana a nová jména dostali i ostatní děti. Společně jsme tak tvořili takovou ptačí osadu…Sokol, Vrabec, Jeřáb, Straka, Racek, Holub, Datel, Čáp, Káně, Orel, Vrána, Sup a já…Havran.

Když se tak ohlížím zpátky, byly to těžké roky, hodně těžké, ale nic jiného jsem neznal, takže jsem se s tím nezatěžoval. Od útlého věku nás učili bojovat. Když jsme něco provedli nebo nesplnili povinnosti, byli jsme trestáni tím, co nás učili. Bylo to bolestné, ale nadmíru poučné. Museli jsme se učit i templářské kodexy, což byly velmi tlusté, staré a divně psané knihy. Mělo to i výhodu, naučili nás psát a číst, i když ke čtení toho v klášteře mnoho nebylo. Veškeré spisy obsahovaly jen kodexy a otřepané legendy.

V osmnácti nás čekala závěrečná zkouška. Měli jsme opustit klášter a vydat se do světa splnit hrdinský skutek hodný templáře.

Taková blbost! Hrdinský skutek! Každý, kdo se snažil hrát si na hrdinu velmi brzy skončil na hřbitově. Ale tehdy jsem to viděl jinak a zvládl jsem to. Vyčistil jsem jeden hřbitov od několika zombií, jenž byly výtvorem nějakého začínajícího nekromanta. Možná i on plnil závěrečnou zkoušku. Kdo ví… Nejspíš to stačilo. Lidé byli šťastní a vděční. Tehdy jsem ještě věřil ve správnou věc a svůj kodex. Odmítl jsem jejich alkohol, výborné jídlo a krásné ženy. Měl jsem si užít, když jsem byl mladý. Ve stáří mě čekal jen pesimismus a nechuť ke všemu… Pokaždé, když jsem se podíval na nějakou ženu, spatřil jsem ji, jak umírá odporným způsobem. To se pak člověk těžko soustředí na to… na to být příjemný společník.

Vrátil jsem se do kláštera. Po mě přišlo ještě šest bratří. Vrabec, Sup, Racek, Káně, Čáp a Jestřáb. Zbytek si asi vybral úkol, který byl nad jejich síly.

V příštích čtyřech letech zahynuli při konání hrdinských úkolů Čáp a Káně. Za dalších šest let to odnesl Racek. A chvíli po něm Vrabec, kterého zabila na objednávku žena, když…si spolu…když si jen…když ji zkrátka ohýbal přes postel.

Zbyl jsem tedy já, Sup a Jestřáb. Klášter zažíval zlé časy. Doba se změnila. Po světě už nechodily příšery jako za starých časů a nekromantů už taky ubylo. Svět teď byl plný vrahů a lupičů, kteří vybili skřety a nemrtvé kušemi a tím ďábelským vynálezem jménem hákovnice, co trhala lidi na kusy. Lidé si nás dnes spíš chtěli najmout jako ochranku nebo pro špinavou práci. Ale to vše bylo proti kodexu.

Když mi bylo tři a třicet, byl náš klášter přepaden bandity a lupiči. Taková drzost! Předtím si nás každý vážil a ctil nás. Je opravdu zvláštní, jak rychle se lidé obrátí proti nám. Mistři bojovali dobře, ale bylo jich málo a už byli staří. Když podlehli oni, ztratili jsme veškerou naději a jeden po druhém umírali. Probudil jsem se v hořících troskách obklopen mrtvými. Na týle jsem nahmatal zaschlou krev. Nevím, proč jsem byl ušetřen, nevím jaká náhoda tu hrála svou hru, ale to teď nebylo důležité.

Prostě nás vypálili jako bodnou ránu. A my je nedokázali zastavit. Sebral jsem ze země velmistrův meč. Ten jedinečný muž jim zabil tři bandity, aniž by ho vytáhl z pochvy. Bylo paradoxem, že už ho ani vytáhnout nestihl.

Vydal jsem se do světa s myšlenkou na návrat síly a pýchy mého kláštera. Ale zjistil jsem, že okolní svět se změnil, a nebylo to k lepšímu. On už nestál o strážce dobra.

Opustil jsem tedy tuto cestu a snažil jsem se aspoň šířit její myšlenku. Ani tohle však nevyšlo. Lidé už po tom netoužili.

Od toho okamžiku jsem dělal, co se namanulo. Morálky jsem se přesto snažil držet, i když to někdy bylo opravdu těžké.

Roky plynuly a světe div se, začal jsem být známý, lidé na mě začali mít větší nároky a ti druzí mi šli po krku. V tu dobu jsem vykonal ještě pár tzv. hrdinských skutků…hrdinských pro lidi jen na jedné straně. Tohle jsem dělal několik let, ale pak mi ta pozornost přišla až otravná a nepříjemná. Taky koho by pořád bavilo dívat se přes rameno, jestli za ním nejde jeho osud…poslední soudce.

Odešel jsem tedy do ústraní.

Dokonce jsem se přestal holit, což bylo přísně proti kodexu. Bylo zvláštní, že i po tom, co jsem přestal dělat povolání "dobrodruha", tak se občas ozvala zpráva o Havranově dobrodiní…

Dnes je mi něco přes padesát…přesně to ani nevím a nijak mi to neškodí. S věkem přišly potíže. Mám problémy se zády, klouby, zuby…a močit už taky chodím častěji.

Nedávno do kraje přišla válka. Uchýlil jsem se do bezpečí jednoho velkého města, do města, kam válka neměla nikdy přijít, ale přišla…válka vždy zasáhne všechny a vše. Fyzicky duševně a vlastně i morálně. Teď tu sedím v taverně a čekám na útočníky, jenž prošli před chvílí skrz hradby. Čekám tu na svůj osud neb se mu tu chci vzepřít.

Život už není to co býval a já už ho mám vážně dost. Umřu a se mnou zemře i Havran jenž se už stal vlastně někým jiným.

Už je slyším. Už je cítím…

Špinavý muž rozrazil dveře taverny a za ním vešel ještě jeden. První muž se rozhlédl po místnosti. Byli tu ženy děti a starci… Válečník se na jednu ženu chlípně usmál. Měli čas, obránci někam utekli a ostatní vojáci rabovali okolní domy, měli čas, než se velitelům podaří je ukáznit. A zastavit je nebo aspoň dát jim jako důstojníkům přednost… Voják chytil nejbližší ženu pevně za ruku a vrhl ji proti hraně stolu a vyrazil jí tím dech. Žena se zhroutila na desku.

Děti nevěděli, co se děje, ostatní ženy plakaly a staří muži to se vztekem v očích bezmocně pozorovali, až na jednoho…

Násilník začal z ženy strhávat šaty, jeho kamarád zatím držel ženu ohnutou na stole. Ženě z úst vyklouzla tichá prosba o pomoc a její oči zrcadlily obavy z toho, co mělo přijít .

Havran se tiše usmál. Mohl by ji samozřejmě pomoci, ale i kdyby ty dva zabil, objevili by se jiní. Nemá to cenu, je to zbytečné. Ať se radši modlí za rychlý konec.

Nějaké dítě však mělo jiný názor na věc. Vytrhlo se z náručí svého dědečka a zakouslo se násilníkovi do nohy. Muž zařval a nohou vykopl. Dítě krátce vykřiklo, když hlavou narazilo do jednoho ze stolů. Upadlo na zem a obličej se mu pomalu zalil rudou krví.

Stařec toho chlapce pozoroval. Mělo odvahu a dětinský smysl pro dobro. Mohlo z něho něco být… Dobře tedy. Chcete-li aspoň tu zrádnou naději, tak já vám ji poskytnu.

Jeden ze starců se postavil a vydal se k útočníkům. První raubíř si ho všiml a šel mu naproti. Jeho pěst vystřelila a chystala se vrátit starce do hloučku jemu podobným. Ovšem pěst nikdy nedopadla. Havran pěst zachytil a jednoduchým chvatem ohnul do protiúhlu, až ji zlomil. Ještě než si to dotyčný uvědomil, zlomil se v pase pod starcovým kolenem. Pak už stačilo jen udělat další krok a dalším chvatem poslat mladíka vzduchem proti zdi. To by byl jeden.

Druhý násoska nechal ženu ženou a snažil se vytáhnout meč, jenž mu visel nad pravým ramenem. Zase jeden z těch, které okouzlila móda…má to ovšem nevýhodu.

Havran k němu jedním skokem přiskočil a otevřenou pěstí mu zlomil nosní přepážku. Muž přestal šmátrat po meči a chytil se za obličej. Stařec mu mezitím jeho vlastní zbraň vytáhl a vrazil ji ochromenému muži do hrudi. Havran se otočil a pomohl ženě do zbytků jejich šatů. Vzduchem se nesly tiché hlasy. Havran…Krkavec…Ytchir…

Stařec došel ke dveřím a pokynul ostatním, aby ho následovali. Nevyšli od hospody daleko, když se z jedné strany ulice vyběhla parta ozbrojenců. Všichni si strašně podobní, snad jako bratři. V očích tupý, nelítostný výraz…prostě zrůdy, ale když se podíval na každého zvlášť, viděl nějaké rozdílné detaily. A možná viděl i člověka nebo něco, co z něho zbylo. Tady končí ta vaše naděje. Jen utíkejte. Dokud vás neobklíčí a nezabijí. Dám vám kousek času a další slepou naději.

Zatím co se skupinka uprchlíků vydala úprkem od útočníků, jeden stařec jim šel naproti. Havran odhrnul kabát za jílec meče, ale netasil. Čekal. První k němu doběhl muž s kopím. Stařec se prosmykl kolem hrotu a zlomil ratiště . Pak ji v otočce zarazil udivenému vojáku do boku. Otočku ani nedokončil a zaútočil na něj muž s mečem. V rychlosti ho chytil za zápěstí a půlkruhovou čepelí upevněnou na kloubech druhé ruky mu proťal krční tepnu. Postříkala ho horká tekutina. Havran si toho nevšiml, jen chytil padající meč a vrhl jim přímo proti běžícímu sekerníkovi. Meč se mu zarazil hluboko do hrudi.

Ne, neumím házet mečem. Byla to náhoda. Ale bylo úplně jedno, jakou stranou by ho to zasáhlo, nemyslíte?

Lidé ho se zaujetím pozorovali.

Blázni. Dál jsem jim čas a oni zatím na mě jen tak zírají! Jak dlouho si myslí, že je zdržím? Z okolních uliček zatím vyrazili další vojáci a obklíčili ho i návštěvníky taverny.

A je po všem. Vše bylo zbytečné, jak jsem čekal. Útočníci se dostali na vzdálenost dvou metrů. Až nyní vytasil stařec meč. Když to dělal, ozvala se známá hvízdavá melodie. Jeho protivníci znejistili. Všichni tu melodii znali. Všichni se ji báli… Byl to dobrej trik, napadlo Havrana. Horní dutá, dírkovaná část pochvy ten zvuk vydávala, když do ní vytahovaná čepel vháněla vzduch. Nepřátelé vždy znejistili a bojovali nerozhodně.

Kouzlo nevydrželo dlouho. Válečníci utáhli smyčku. Havran toho prvního srazil krátkým sekem, přes krk, druhou rukou zachytil padající palcát, jimž v letu dalšímu rozdrtil hlavu. A Stařec tančil, tančil tanec smrti. Vířil mezi útočníky a sekal na všechny strany.

Ať se útočníci snažili, jak chtěli, nikdo starce ani špičkou meče nezasáhl. Nebylo to tím, že by byl tak rychlý nebo silný, ale byl velmi dobrý pozorovatel a žák.

Celý život jsem studoval jiné kultury, jejich styly boje. Od severských kmenů, přes gladiátory, k pouštním nomádům. A zbytek obstaraly zkušenosti a trénink.

A k čemu to vše bylo? Abych se naučil nové útoky? Ach jak jste bláhoví! Učil jsem se to, abych poznal své nepřátelé! Každý styl má svou slabinu! A já se je naučil! V tom vězí umění boje! V tom a v zkušenostech. Havran bojoval mezi sloupy jedné z budov. Využíval sloupy jako štíty. Cítil se jako za mlada. Ti spratci neměli žádnou šanci! Byli až k smíchu či pláči…

A pak přišel on. Mladík kráčejíc jistým krokem ke mně. Vojáci jak ho viděli, ustupovali mu z cesty. Mladík došel na vzdálenost píky. Chytrý hošík. Je drzý, ale opatrný. Mládenec vytasil svou čepel. Byla to jedna z těch nových, lehce prohnutých zbraní, které byly nejen pro účel, ale kovaly se i pro okrasu. Meč byl bohatě zdoben velkým množstvím run, krásná zlatnická práce na rukojeti, runy nejspíše neznamenali nic důležitého...

Mladík meč namířil na Havrana…no spíš na jeho medailon s havranem a po prastarém způsobu ho vyzval na souboj. Při tom se mu z pod šatu zaleskl jeho vlastní zlatý přívěšek s umně vyobrazeným rysem. Zajímavé. Zná staré způsoby. Ale přesto mě táhne mezi své hrdlořezi. Takže nejsem poslední. To je dobře. Ukaž, jaký jsi student! Havran se rozhlédl. Obyvatelé v dáli bojovali. Měli utéct, ne bojovat. Uteč dnes, žij zítra, vychovej syny a pošli je pro svou pomstu…

Stařec vyšel z verandy a upustil palcát. Ten se ponořil do louže tvořenou krví a obsahem střev. Starý templář zaujal ledabylé postavení uprostřed malého náměstí. Mladík ho začal obcházet. Havran upíral svůj pohled do země a se sklopeným mečem čekal. I žoldáci se začali stahovat. Někteří začali natahovat kuše. Obyvatelé leželi na zemi v blátě a v krvi. Sledovali svou legendu…naivky. Dramatickou chvíli přerušil mladík. Rychlým výpadem prorazil vzduch k starcově hrdlu. stixův výpad…

Havran v poslední chvíli uhnul před čepelí a kopl mladíka do holeně. Toho to však ani moc nepřekvapilo. Ihned se vzpamatoval a krátkým sekem se snažil udělat si prostor.

Začátečnická chyba. Stařec přiskočil a vykopl pravou nohou. V tříslech mu ošklivě zapraskalo. Sice už nebyl tak mladý, ale svůj účel to splnilo. Vykopl mu meč z ruky a hned ho loktem skolil k zemi. Jeho druzi už na nic čekali a vrhli se Havranovi po krku. Stařec se jim vrhl vstříc. Většinou stačil jenom jediný sek. Pak se však před ním objevili i kušníci. Tomu prvnímu uťal ruku, druhému nohou prokopl koleno. Třetímu meč zarazil hluboko do tváře.

K dalším se už nestačil dostat. Chytil pod krkem chudáka bez ruky a použil ho jako štít. Jeho druhy to nijak nezarazilo. Chladně se usmáli a v klidu vystřelili s nadějí, že šipky někde projdou skrz. Mrzák naposledy zachrchlal.

Pak se však za nimi objevil muž s hákovnici. Doutnák už mu hořel, jen tak tak stihl hlaveň opřít o vidlice, než se ozvala hrozná rána. Stařec odletěl i se svým štítem, kterému z hrudi zbyla jen spleť roztrhaných orgánů, krve a úlomků kostí. Když se konečně postavil, byl ve hře opět i mladík. Byl mnohem opatrnější a každá rána byla promyšlenější. Do toho templáře rozptylovali i ostatní vojáci. Rychlým sekem přeťal ratiště střelcovy vidlice. Horní část zachytil a bodl nešťastníka do krku. Ten jen krátce zalapal po dechu. Pak skočil do houfu nepřátel. Sek, úskok, kryt, bod, kryt, úskok, kryt, sek bod, kryt. Tempo nabíralo na obrátkách. A stařec to přestával zvládat. Začal vypadávat z rytmu. Jeho reakce začínaly být opožděné. Konec byl blízko. Přesto však bojoval dál. Když dokončil kryt, protivníci náhle přestali a rozestoupili se. Mladík tam stál a lehkým úklonem vyjádřil svůj respekt. Ustoupil a ukázal mu tak volnou cestu z města. Rys měl na tváři vítězný a pokořující úsměv. Starci to nevadilo. Přikývl a zastrčil meč do pochvy.

Cestou pohlédl na obyvatele. V jejich očích poznal, že tomu vlastně ani nevěřili. Nevěřili, že by je onen Havran mohl opustit v nouzi. Oni neuznávají něco jako zradu. Když jim teče do bot, vzpomenou si na ty, co jim stojí oporou. Havrane máš dost odvahy?!!! řekl... Stařec pár kroků za Rysem a opět vytasil meč. A vrhl se mu do zad. Bohužel ho prozradil hvízdavý zvuk jeho meče. Mladík to pohotově vykryl. A útok opětoval. Vyměňovali si rány. Jejich čepele se setkaly vždy jen na zlomek vteřiny, úder srdce, a hned se zase přesunuly jinam. Jen těžce šlo rozeznat, kdo útočí, a kdo se brání. Ostatní přihlíželi jejich úchvatné rychlosti.

A pak to náhle skončilo. Jediný bod a bylo po všem. Meč spadl do písku. Na chladný kov dopadly první kapky krve, pak meč a nakonec ještě medailon… Chlapec se probral do spáleného světa. Jako zázrakem taverna ušla ohni. Okolní domy však to štěstí neměly. Na ulici se válela mrtvá těla civilistů, obránců i útočníků. Uprostřed náměstí, mezi nimi všemi, leželo jedno opuštěné tělo, meč a medailon…a ještě krev.

Klučina přistoupil. Nevěděl proč, ale to tělo mu připadalo zvláštní. Zvedl ze země těžký meč, stáhl z mrtvoly pochvu a připnul si ji kolem pasu. Dírek tam nebylo dostatek, a tak si meč přehodil přes rameno. Vypadalo to dobře…tak moderně.

Nakonec si za krk přivázal roztržený medailon. V tu chvíli na blízkou ohořelou větev dosedl havran a zakrákal. Pak odletěl k východu. Chlapec se rozeběhl za ním. Na prsou se mu leskl medailon…medailon s vyrytým Rysem.

Zvítěz dnes, vychovej syna, pošli ho do světa, ať i on pozná tu pravdu…nebo uteče, vychová syna a pošle ho pro svou pomstu a nebo zemře…pro nic. Pro sen, ideál. Pravdu…

Žijte jak nejlépe můžete…nic jiného vám asi stejně nezbude. Stejně to pak budete vy sami, kdo vás bude soudit…

Na zelené louce chlapec cvičil s dřevěným mečem. Havran na větvi krákal do rytmu jeho seků. Pod stromem seděl ve stínu stařec a sledoval ho…Ano! On bude další. Havran nebo Rys. Bude to on. Neutrální bojovník za dobro. Vítej, bratře....



Hon na draka

Den 1. - Výprava

"Konečně nastal ten okamžik, kdy ukážete, co ve vás je!!!", křičí Lee, náš vůdce. "Dnes se vypravíme do Údolí dolů a sejmem tu bestii, která se odvážila vytáhnout paty ze svýho doupěte na severu a usídlit se poblíž našich domovů." Řev, všude se ozývá skandování Leeova jména a válečné pokřiky. Je 14. srpna 1368 Innosova času kdy po měsících příprav konečně nastal ten den "D", kdy Lovci draků ukážou tomu arogantnímu tupci, "lordu" Hagenovi, že tam, kde jeho natvrdlí Paladinové neuspěli, tam uspějí ti "obyčejní žoldáci", na které se vždy ta jeho sebranka dívala hezky zvrchu jako na nějakou havěť. "Konec urážek!!! Ukážem těm teploušům v naleštěných spodkách, kdo je tady opravdový válečník!!!", pokračuje Lee. Jeho hlas se rozléhá po celém kempu a v odpověď se zvedá les rukou s meči Drakobijci a ozývá se ještě bouřlivější křik, než před tím. Čas žlodáků právě nadešel... Po ukončení posledních kontrol výzbroje a počtu se celá skupina o sto mužích v plné zbroji vydala do Údolí dolů. Zpočátku se všichni chvástali, jaké hrdinské skutky za svůj život vykonali a vůbec bylo všude veselo, ale po půl dni cesty začala morálka poněkud ochabovat. Rozptýlení přišlo právě včas. U brány do Údolí nám cestu zastoupili dva Paladinové, jestli prý máme povolení. "Povolení!?!", zvolal Rogan, jeden z vedení,"Ano, ano, jistě, povolení, málem bych zapomněl... Bullco, Biffe, Ciphere, Dene!!!" Byla radost se dívat, jak se oba Paladinové, svlečení až do spodků, houpají vzhůru nohama každý z jedné strany brány. Po tomto malém povyražení před námi stál první problém: Navrátivší se zvědové nám hlásili, že průsmyk je obsazen Orky. Nebylo pochyb, že bychom je přemohli, vždyť jsme je převyšovali jak počtem, tak i výzbrojí, ale my nemohli riskovat žádné zbytečné ztráty. Vždyť jsme byli teprve na začátku. A navíc, kdyby nějaký Ork v tom zmatku utekl a vzbudil poplach, byla by naše mise nesplnitelná. Situace začala vypadat bídně, když tu vystoupil Sylvio s tím, že zná "zkratku" různýmy tunely a průsmyky a že bychom se tak mohli vyhnout Orkům. Po krátké poradě bylo rozhodnuto, že se vydáme tou jeho zkratkou. Ale po šesti hodinách bloudění se tato volba neukázala jako zrovna štastnou. Lee uz se chystal Sylvia zbičovat, protože jsme ztratili témeř celé odpoledne, když tu se, naštěstí pro Sylvia, vrátili dva zvědové se zprávou, že objevili starou důlní šachtu asi dvě míle odsud, kudy bychom se mohli dostat do Údolí dolů. První část cesty jsme tedy měli zdárně za sebou. Na jedné náhorní plošině jsme rozbyli tábor. Večeře se zkládala částečně ze zásob masa z kempu a zčásti z ulovených "prasokrys", jak ty zbabělé potvory nazval Kjorn. Noc byla klidná, ale projistotu jsme rozestavěli hlídky.

Den 2. - Údolí dolů

Rozdělili jsme se do skupin po 10 lidech, abychom snáze unikli Orkským hlídkám a abychom nebudili přílišnou pozornost. Podle zvědů, kteří vyslechli hovor dvou Paladinů, jsme vyrozumněli, že drak se usídlil v sopce poblíž staré Věže. Při pomyšlení na necromanta Xardase nám všem běhal mráz po zádech. přesto jsme si dali sraz k seskupení právě tam. Vůdcem naší skupiny byl Rod, mistr obouručních zbraní. Naše trasa byla vytyčena okolo zámku od západu a dále přes bažiny, abychom obešli Orky, kteří obklíčili celý zámek a hlídkují v okolních lesích. Cesta probíhala celkem v klidu. Jedinou překážkou bylo hejno ještěrů, ale ani jsme se nestihli pořadně rozhýbat a zahřát a bylo po boji. Přestože každý ještěr měřil bezmála tři metry, nemohl obstát proti našim nabroušeným drakobijcům. Problémy vyvstaly až když jsme dorazili, stále ještě v plném počtu (což je takový malý zázrak), k bažinám. Na první pohled bylo toto trochu ponuré místo klidné a bez známek života, ale jen co jsme vztoupili na mokrou hlínu a obkloupila nás mlha z močálů, začaly se dít věci. Zprvu se jen ozývalo podivné klokotání a občas se bažiny kolem nás podežřele zavlnily, ale žádné nebezpečí jsme zatím nezaznamenali. Čím hlouběji jsme však postupovali, tím zvuky nabývaly na intenzitě. Začali nás sužovat komáři a jiná jim podobná havěť a to divné klokotání bylo čím dál blíž. Vtom ticho prořízl vyděšený výkřik. Byl to Harif, který nám jakožto poslední člen družiny kryl záda. Všichni jsme se otočili, ale poslední, co jsme z Harifa spatřili, byla jeho ruka, mizící v bažinách. Nastala panika. Všichni, tasíce zbraně a kuše jsme se semknuli a zaujali jakousi obrannou pozici a centimetr za centimetrem, krůček za krůčkem jsme se sunuli dál. Náš strach se vyhoupl až na pokraj šílenství, když jsme si uvědomili, že proti tomu cosi, co na nás číhá v okolních močálech, jsme prakticky bezmocní. Netvor však znovu nezaútočil a my se, ač zesinalí strachem, došoupali na druhý konec bažin. "Radši tisíc draků, než tohle!!!", prohlásil Ben, když jsme opět stanuli na pevné půdě. V tuto chvíli jsme mu všichni dali za pravdu... K věži jsme dorazili jako druzí a to jen se ztrátou jednoho muže. Oproti Gornově skupině, která narazila na skalní drakoještěry a ztratila polovinu mužů, to byl vcelku slušný výsledek. Do večera dorazilo na místo určení devět skupin z deseti. Už byla noc a tak se docházka odložila na ráno. Robaldova skupina se nevrátila. Po rozbřesku nechal Lee nastoupit celou výpravu a spočítat ztráty. Ze sta mužů nás zbylo sotva sedmdesát a to jsme byli teprve v půlce cesty. Na počest mrtvých druhů jsme vystavěli velkou mohylu, do níž jsme zapíchli meč Drakobijec, jakožto náš symbol. Poté jsme vyrazili. Zvědové pročesávali kraj daleko před námi a proto jsme se zdárně vyhnuli všem Orkským hlídkám. Všem až na jednu. Procházeli jsme zrovna skalním zákrutem, když se vrátil jeden ze zvědů a hlásil, že Orkové je čirou náhodou objevili a jeho druha Karra že chytili a zabili. On že uprchl, aby nás varoval. Pokud odsud urychleně nezmizíme, padneme Orkům do pasti. Zezadu se k nám totiž blíží Hosh-Pakova armáda Elitních válečníků. Jediná naděje na záchranu je cesta vpřed, přes Orkskou hlídku. Lee, Rod a Gorn vypracovali nouzový plán, jak prorazit skrz Orky. Naštěstí jich bylo jen deset. Dvacet našich nejlepších lukostřelců zaujmulo pozice za výčnělky a balvany a jeden lovec se vydal vylákat kořist. Rod s Gornem a se zbytkem vojáků se ukryli ve skalní průrvě, aby mohli rozzuřeným Orkům padnout do boku. Akce klapla dokonale. Za deset minut už se k nám řítil zvěd s deseti Orky v zádech. "Čekejte na můj povel", řval Lee, "miřte pod bradu na krk! Pozor, palte!!! Palte!!!" Vzduchem zasvištěly šípy. Čtyři Orkové padli v první vlně. Zbytek se na chvíli zarazil a poté se s ještě větší zuřivostí vrhl na lukostřelce. A tu jim do boku vpadl zbytek bojovníků s Gornem v čele. Nastal masakr. Lukostřelci schovali luky, aby netrefili vlastní, a honem běželi svým kamarádům na pomoc. Za půl minuty bylo po boji. Všude se válela orkská těla, z nichž se řinuly potoky krve. Zvládli jsme je porazit bez ztráty jediného muže. Jen chudák Gorn dostal naplocho orkskou sekerou. naštěstí to odnesl hrudní plát, takže z toho vyvázl jen se třemi zlomenýmy žebry. Nebyl čas na nějaké oslavy, jelikož Hosh-Pak nám byl v patách. nakupili jsme tedy všechna mrtvá těla na jednu hromadu a hlavu jejich vůdce jsme nabodli na kůl, Hosh-Pakovi na přivítanou. Pak už jsme ale museli pokračovat. Jelikož sopka nebyla daleko, dorazili jsme k jejímu úpatí ještě před setměním. V noci jsem spal neklidně. Pořád mě pronásledovala představa, že nás Hosh-Pakovi zvědové najdou a zabijí. Noc však byla tichá a klidná.

Den 3. - Finální bitva

Ráno nás zastihlo všechny nevyspalé a s kruhy pod očima. Nebyl jsem tedy jediný, kdo nemohl spát. Uvidíme, jak se v takovémhle stavu dokážeme postavit drakovi... Zvědové, kteří mezitím prozkoumali okolní lesy, se vrátili se zprávou, že Hosh-Pak vzdal hledání asi před dvěmi hodinami a vrátil se do svého tábora. Cesta k drakovi byla tedy volná. Ve dvoj-zástupech jsme šplhali nahoru. Naštěstí sopka nebyla tak vysoká, takže za půl hodiny stálo celé mužstvo seřazené na vrcholku kráteru. Kráter samotný byl zalit lávou, která vytvořila dokonalé bitevní pole pro nadcházející souboj. Souboj mnoha malých Davidů, proti obrovskému Goliášovi. Pomalu a potichu jsme zaujímali dohodnutou pozici. Jediná potíž byla ve zhoršené viditelnosti, jelikož nás obklopovala hustá mlha a stěží jsme proto shlédli celý kráter, který měl v průměru dobrých dvě stě metrů. Ať to bude znít jakkoliv směšně a neuvěřitelně, draka jsme nikde neviděli. Nejstatečnější muži se jali prozkoumávání, zatímco zbytek nejistě postával u kraje kráteru. Zvědové nebyli pryč dlouho, přestože nám se to zdálo jako věčnost. Všichni měli oči rozšířené hrůzou a něco si pro sebe vyděšeně mumlali. Jen jeden z nich se jakž takž vzchopil a po dlouhém přemáhání ze sebe vypravil:"Ob-jevili... objevili jsme tu-tu-tunel... Je tam... A... a... ví o nás!!!" Jen to dořekl, ozval se hromový řev odněkud zezdola. Celá sopka se otřásla a země se nám začala bořit pod nohama. Někteří začali vyděšené křičet a ukazovali doprostřed kráteru, kde byli otřesy půdy nejintenzivnější. Za ohromujícího hřmění a praskotu skal se konečně objevil. Vyrazil ze svého doupěte hluboko v sopce přímo k nám, nahoru. Prorazil vrstvu lávy a stanul před námi v celé své hrůzostrašné kráse. Jeho dvacet metrů vysoké tělo se svíjelo a kroutilo, velká blanitá křídla plácala do hlíny a vyvalovala hromady sopečného prachu, podlouhlá hlava s tlamou plnou zubů, ostrých jako břitva, se točila ze strany na stranu a ty oči, ty jeho uhrančivé oči!!! Sjel nás jediným pohledem jako nějaký otravný hmyz, který je pod jeho důstojnost, ale když si začne dovolovat příliš, musí mu ukázat patřičné meze a potom se snesl na své ohromné nohy, připomínající dva stoleté duby. Drak. Tady končí všechna legrace. Všichni jsme začali pomalu ustupovat. Jediný Lee si zachoval chladnou hlavu a začal dávat rozkazy. "Držte pozici! Lukostřelci se připraví ke střelbě! Zbytek do bojového postavení!!! Nebojte se, nakopem tý přerostlí vobludě zadek!!!" Opět jsme utvořili jakousi formaci a očekávali další pokyny. Draka zřejmě omrzel pohled na nás a zjevně se nás chystal sfouknout z povrchu zemského, když Lee zařval:"Teď!!! Palte!!! A všichni do útoku!!!" přestože se šípy od dračích šupin jen neškodně odrážely, stačil tento nenadálý výpad našeho protivníka natolik zaskočit, že upustil od svého původního záměru. Tato chvilková nerozhodnost stačila k tomu, aby se k němu dostala první vlna útočníků. Rodovi se podařilo zasadit nepříteli takovou ránu do lýtka, až zavyl bolestí. To nás povzbudilo k ještě větší výkonnosti a zběsile jsme draka osekávali. Tomu však akorát došla trpělivost. Jediným máchnutím obří tlapy odhodil všechny snažící se lovce a se zlostným skřekem znovu vzlétl. Zatímco Lee rozdával rozkazy na všechny strany a snažil se nás donutit k seskupení, drak obletěl celý kráter a připravoval se na nálet. Lee vzdal marné pokusy o jakési velení a jal se hledat co nejbezpečnější úkryt jako všichni ostatní... Drak byl čím dál blíž. Jako svůj první cíl si vybral skupinku sedmi žoldnéřů za kusem skály. Ti, když spatřili ohromnou nestvůru, jak letí přímo na ně, dali se na zběsilý úprk. Neutekli však daleko. Drak se jen zhluboka nadechl a pokropil nešťastníky proudem ohně. Žár byl tak silný, že jsme se i my bezmocně přihlížející museli odklonit, abychom se také neupekli. Když bylo po všem a drak byl zase vysoko ve vzduchu, spatřili jsme naše druhy. Nebo spíše sedm černých skvrn, které z nich zbyly. Byli jsme ztraceni. Morálka klesla pod bod mrazu. Ať se Lee, Gorn nebo Rod snažili jak chtěli, nemohli zděšené lovce nijak ukáznit. Všichni se dali na útěk. Na ztráty se nebral ohled. Teď šlo jen o to, zachránit si vlastní život. občas někdo škobrtnul a zlomil si vaz o nějaký strom, ale nikdo si toho nevšímal. Jen utíkat pryč. Pryč odsud... Drak zaútočil ještě třikrát. Většina lidí, co jsem znal byla po smrti. Lee, Gorn, Cipher, Biff, Rogan, Oric a mnoho dalších. Ti všichni zemřeli spalujícím ohněm. Zachránila se nás jen hrstka. Deset, možná dvacet. Jen zázrakem jsme při svém útěku nenarazili na Orkské hlídky...

Epilog

Teď ležím v podpalubí jedné z paladinských lodí a píšu tento deník. Někdo se musí dozvědět, co se vlastně stalo. Někdo to musí pochopit. Snažil jsem se vyprávět tento příběh lidem ve městě, ale všichni se mi vysmáli. Nikdo mi nevěřil. Ale čert to vem, hlavní je, že jsem to přežil. Už žádné boje. Asi se usadím a stanu se farmářem. Doufám, že na tý zemi, kam plujeme je dostatečně úrodná půda. Co jsem slyšel, tak plujeme k nějakým Halám v Idorathu... Nikdy jsem o nich neslyšel, ale nechám se překvapit...


Žoldák

Z Taverny vyšel muž oblečen do kožené zbroje s lehkou kuší na zádech a mečem u pasu.Dle rady svého přítele Lestra,zamířil k Onarově farmě,kde by měli být žoldáci a jeho přátelé z Trestanecké kolonie a hlavně by tam měl být Lee.

"Slunce dnes už na obloze dlouho nebude."posteskl jsem si a vydal jsem se cestou k farmě Vlastníka země.Opatrně jsem běžel a rozhlížel se po okolí,náhle uviděl jsem vlka,sice byl ještě daleko,ale kdyby nebyl sám,jakože asi není,mohl bych mít problémy.Opatrně jsem se připlížil na vzdálenost dostřelu a zamířil,bohužel vlk si mě všiml a dokonce i jeho kolega. Udělali své klasické výhružné gesto doprovázené vrčením a rozběhli se proti mně.Reflexivně jsem stiskl spoušť,šipka vyletěla neuvěřitelnou rychlostí,zasáhla vlka do pravé strany hrudního koše,roztočila ho do zběsilého vrutu,z kterého dopadl na bok a jeho žebra zapraštěli a z tlamy mu vylétl proud krve.Když to druhý vlk uviděl,mírně zpomalil,jeho chyba,druhá šipka ho zasáhla do hlavy těsně přede mnou,štěstí,už jsem se začínal bát,aby mě ten hajzlík nekousnul,dopadl kus ode mne s roztříštěnou lebkou,ve které mu zůstala šipka a z rány tekl mozek s krví.,,Kurva,"řekl jsem polohlasně, ,,ta kuš je opravdu perfektní!"Z vlků jsem si odřezal maso a kožešiny a na obloze se objevily nádherné červánky.Pomalu čas pokračovat v cestě.Opravdu jen pomalu,o pár kroků od mrtvol vlků se vyrýsovala skála,strmá a celkem obstojně velká,plus další věc,obstojně velký vchod do jeskyně.Problém byl,ale v tom,že byl obstojně velký pro orka,při té myšlence mě zamrazilo.Po krátkém přemýšlení jsem se rozhodl vstoupit.Samozřejmě,že jsem dovnitř nevběhl,ale velmi,velmi pozorně jsem se vplížil,s kuší připravenou k okamžité palbě(jen blázen či sebevrah by vběhl nepřipraven a neozbrojen).Po vstupu jsem zjistil,že jeskyně má dvě části,předsíň,kde jsem a místnost někým obývanou. Druhá místnost byla osvětlena plápolajícím ohništěm a ozývaly se z ní hlasy,nebyl to jazyk lidí,ale goblinů.Zarážející bylo,že těch hlasů bylo tolik,mým odhadem šest či sedm.To mi nedalo a nahlédl jsem přes roh,do místnosti a uviděl jsem obraz z ktérého mě všal zamrazilo víc než z myšlenky na orka,bylo tam sedm goblinů,tři černí a čtyři obyčejní,jak jinak,všichni měli větve v rukou.Jak jsem si je prohlížel,tak se střetl pohled mě a jednoho goblina,já i on jsme věděli,že se vidíme.Ten sviňák zařval a goblini se začali připravovat k útoku.Neměl jsem nic jiného na výběr než zaútočit.Vyskočil jsem ze svého úkrytu s kuší v rukou a vystřelil jsem,zasáhl jsem jednoho z goblinů běžících proti mně do krku,střela mu prolétla krkem,udělal salto vzad i s efektním obřím výstřikem krve z jeho krční tepny,střela se zaryla dalšímu goblinovi přímo do srdce,klesl na kolena.Jeho kolega akrobat dopadl na zem a uslyšel jsem známé křupnutí,mrtvola si při dopadu zlomila páteř.Goblinovi s šipkou v srdci se začala z rány téct krev(a to v opravdu velkém množství),potom padl na záda do prachu jeskyně.To už byl jeden z černých goblinů dost blízko,aby mě mohl zasáhnout větví,taky se o to pokusil.Ustopil jsem,ale už jsem nestihl uhnout uplně,větev mě zasáhla těsně nad kolenem,nic vážného.Provedl jsem otočku a takzvaný taktický ústup(prostě jsem obyčejně zdrhnul),nabyl jsem šipku do kuše,otočil se vystřelil,zasáhl jsem černého goblina do ramene,jen ho to zbrzdilo(což jasně ukazuje,že negříci od každé rasy jsou přirozeně odolnějsí).Vyběhl jsem před jeskyni,vystřelil znovu a zasáhl jsem obyčejného goblina přímo nad koleno,každý by to přežil,vždyť to není vážné zranění,ale tahová síla šipky mu nohu zatáhla krutou rychlostí vzad,druhá noha se mu smekla a on přepadl hlavou přimo na zem ozvalo se dvojté křupnutí,jedno pro vážné rozdrcení lebky a druhé pro zlomení páteře.Vrátil jsem si kuš zpět na záda a tasil meč.První goblin mě dal zásah přímo do břicha větví,já mu to oplatil ve dvou po sobě jdoucích secích,z hora dolů,to dostal do ramene a vodorovně,dvě přeseknutá žebra plus vážné poranění plic,takže smrt(samozřejmě,že jeho).Mezi tím mě další goblin oběhl a chystal se k útoku ze zadu a druhý s šipkou v rameni ze předu.Udělal jsem svůj oblíbený manévr otočka sek do hlavy a rozštípl jsem goblinovi hlavu,následoval hustý výstřik krve,kostí a mozku.Druhý goblin mi dal ránu po zadnici,na to jsem se otočil vykryl mu další útok,poznamenal jsem ironicky :,,To jsou ale mravy."Další útok byl můj,rozsekl jsem mu koleno a on padl ještě živý na zem.Pak na mě ze zadu zaútočil poslední bojeschopný goblin,jeho útok jsem nevykryl,ale o to lepší byl ten můj.Dal jsem mu vší silou sek mířený na hlavu,chtěl ho vykrýt větví,ale můj meč tu větývku rozštípl a finalní rána nešla do hlavy,ale vychýlila se do krku.Goblin zařval,padl a z rány mu stříkal gejzír krve.Poslední žijící,ale boje neschopný goblin se obrátil na záda a spatřil můj obličej,jak se na něj směji s úšklebkem ,,pána situace".,,Hajzle,zničils celej náš kmen,jen kvůli svýmu zisku!"řekl mi goblin s nejnaštvanějším výrazem,jaký jsem kdy na tváři viděl.,,Tak to není můj první ani poslední!"poznamenal jsem s příjemně naladěným tónem hlasu a probodl mu hrdlo špičkou meče.,,Tak,o pár potížistů míň."Pobral jsem jejich majetek a vydal jsem se znova na cestu a zahlédl jsem znovu pár vlků.,,Dnes je těch deja-vu nějak moc!"zařval jsem a vlci se proti mně rozběhli,dvě šipky,dvě kožešiny a dvě porce syrového masa,dva mrtví vlci.Tak jsem při západu slunce dorazil na předsunutou strážnici žoldáků z farmy Onara,Vlastníka země.Byly tam dva žoldáci,když jsem chtěl projít jeden mne zastavil:,,Co tu chceč?" ,,Chci se dostat na farmu!"řekl jsem a prohlédl si jeho zbroj. ,,To je pochpitelný,pustim tě,nepřipadáš mi moc nebezpečný."řekl s pohrdavým tónem ,,To by ses divil!"řekl jsem s pohledem upřeným jemu do očí. ,,Víš mi tu celkem často bojujeme s orky!"poznamenal povýšeným tónem. ,,No a?"řekl jsem s úšklebkem na tváři. ,,Si ze mě děláš prdel,ne?"jeho hlas zněl poněkud naštvaně. ,,Na prosto ne!"řekl jsem a už jsem si začal myslet že na mě zaútočí. ,,Tak si to pojď rozdat sračičko!"jeho hlas zněl téměř vražedně naštvaně. ,,Naprosto s klidem,náfuko!"řekl jsem a začal souboj. Poslední věta ho vytočila asi hodně,protože dělal v boji chyby.První úder jeho sekery jsem vykryl mečem a dostal jsem se mu k tělu,provedl jsem kreaci,na kterou asi jeho kolega do smrti nezapomene,vbodl jsem mu meč do nejslabšího místa jeho brnění,probodl jsem ho a meč stočil na vodorovný sek,z té obří rány mu začala téci krev a on zakolísal,hned na to dostal od mě další dvě sečné rány,jedna šla do žeber a druhá do loktu,obě úspěšné.V tom mě vyskočil,sekeru připravenou ke švihu,ale když dopadal vodorovně jsem ho sekl do pasu a on ve vzduchu udělal otočku kolem rány v pase,kde byl můj meč,dopadl na zem.Díval jsem se mu do očí a řekl:,,Tak jsem vyhrál,náfuko!"Meč jsem vrátil zpět do pouzdra,vytáhl jsem kuš,dal jsem mu ji k hlavě se slovy:,,Nějaká poslední slova?" ,,Jdi někam!"zařval s nezadržitelným nevypustitelným vztekem. ,,Špatná poslední slova"usmál jsem se a stiskl spoušť. Jen doufám,že takových blbců tady nebude víc nebo to tady bude vypadat liduprázdně. Do konce cesty na farmu nebyly žádné potíže,jen nějaký žoldák v hodně dobrém brnění po mě chtěl padesát zlatek za vstup,tak jsem mu je radši dal.S tímhle machrem bych se do křížku dostat nechtěl.

Před hlavní dům farmy Onara,Vlastníka země dorazil muž v kožené zbroji se zakrváceným mečem a lehkou kuší na zádech.Vypadal unaveně,ale dosáhl svého cíle,farmy,kde jsou jeho přátelé z trestanecké kolonie,teď žoldáci a hlavně Lee.


ELF

Když Falku složili na zem a dali jí tvrdý chleba a vodu, tak si ti dva blonďatí elfi začali z ní utahovat.
,,Hele,vo co že nechytí to jablko"nadhodil si ten jeden jablko v ruce a ptáse toho druhého.,,Tak já říkám že jo",...,,Platí,ale jenom o pravdu,jo?"...,,dobře,házej".Vůdce se na ně nedíval takže mohli tropit neplechu.Samozdřejmě,že to Falka nechytila,měla svázané ruce,takže si je nastavila před tvář aby si chránila hlavu.Jablko se od ní odrazilo a skutálelo se.,,Vyhrál jsem"pokřikoval vítězoslavně ten první...,,Ale na tak,už nejste děti"poučoval Velitel. Smích a povídání,to vyrušilo elfy a podalo jim správu,
že se knim kdosi blíží..,,Podle hlasu jsou to dívky''šeplt velitel.Do jejich zorného pole se dostaly dvě dívky,správného věku.Měly plné ruce ovoce,hlavně jablek.Když spatřily elfy,zarazily se,.....pustily ovoce a vrhly se mezi stromy.Elfové udělali totéž a velitel ještě stačil odtáhnout Falku za strom.,,Ale,to je mi náhodička,potkat vás tady,hmn''povídá blond elf.Byly to víly.,,Co,dali jste se na pěší chůzi?Křídla už neslouží?''provokoval druhý.Falka jen zrychleně dýchala a poslouchala.Víly,ty holky byly víly,takže elfové nejsou jediné bytosti,co zde žijí.Říkala si pro sebe Falka.,,No jistě,kvůli vám jsme se dali na chůzi''zasmála se jedna a ta druhá vzala do ručky kámen a mrštila ho po těch dvou,ale byli skovaní za stromem,takže je netrefila.Byla to taková výhružka.,,Hele to je kámen!''začal jeden.,,No jistě že je to kámen,myslíš si že to nevím?''a dodala,,blbče''!a teprve te'd vydechla.,,Cos to řekla?''postavil se jeden z blond elfů na nohy z pod keře a vztyčil bojovně paži,jeho bratr se ho marně pokoušel zatáhnout zpátky.,,Že seš blbec a ktomu.....(chvilku přemýšlela)...no,na takové individum nemám slov''dodala víla.,,Co?!Ty jedna malá muško škaredá jak noc''ulevil si elf a posunul se o krok dopředu.Samo,že to bylo jen škádlení,protože víly byly velmi krásné a elfové zas chytří.Dotyčná víla stuhla,postavila se,otočila se čelem k elfovi a procedila mezi zuby,,Zopakuj to!'' Elf viděl,že to trochu přehnal,ale provokoval dál.,,Že seš malá muška a ktomu škaredá jak noc''vysmíval se.Víla za'tala pěsti.Věděla co by mu chtěla udělat,ale elfi jsou přece chlapi a silnější.Ale věděla,že je holka a ty dokážou pořádně křičet.Falka se jen usmívala,páč jí to přišlo směšné.že se tak kočkují a chtěla je vidět,ale nemohla se pohnout,vedle ní totiž seděl velitel a se zájmem oba pozoroval.

,,ááááááá''začala ječet víla.Víla když chce ,tak umí vyvolat takovou fázi řevu a jekotu,že vám z toho praskají ušní bubínky,znova a znova a dokáží svůj jekot nasměrovat jen na jednu osobu.Elf se hned chytil za uši a začal se svíjet a schoulil se až do klubíčka na kolena.Zmlkla.Evidentně spokojená přicházela blíž k elfovi.Nahnula se nad něj a šeptla mu do už tak zalehlého ucha,,Jedna nula,vedu''usmála se a napřímila.Falka se královsky bavila,bylo to dobré rozptýlení po takovém dni.Vtom vílu elf chytil za nohy a smýkl s ní o zem.Nedbal nic,že se třeba uhodila do hlavy,to mu asi bylo fuk.Víla sebou švácla fakt nepěkně a nastolila víraz překvapení a bolesti,když padala.Pak ji elf chytil za zápěstí a nahnul se nad ni.Držel ji pevně ikdyž se vzpírala.,,Pust mě,au to bolí,pust to není fér''!naříkala víla.Zničeho nic vyběhla z úkratu druhá víla a běžela sestře na pomoc.V tutéž chvíli vyběhl taky druhý elf a v běhu chytil vílu za paži a podkopl jí nohy,takže upadla na břicho.Obě se vzpíraly,ale elfové je nepustili,kroutili jim ruce a smáli se.Vůdce se zvedl,popadl Falku za paži a vycházel ze svého ''úktytu''.,,No, to je mi ale návštěva''zasmál se pobaveně vůdce, když viděl ta dvě jak se snaží vyprostit,,jaká vzputnost''dodal.Elfové je mezitím chytili za vlasy,aby na ně vůdce líp viděl.,,Já ti dám návštěvu,ty.....ale vtom si všimla Falky,,,vy tady týráte děvče?!, vy mizerové'a podrápala elfovi, co jí držel za vlasy ruce. To samé udělala ta druhá. Elfové je chtě nechtě museli pustit, protože to bolelo ,,au ty zmetku'' zaklel jeden. Když se víly vyprostily, upravily se. Tím boj skončil. ,,2:1'' nenechala si ujít ta první ,,2:1?? to sotva'' odfrkl si elf ,, a vůbec co tu děláte, tak daleko od domova?'' zvýšil hlas velitel ,,Je tu dobré ovoce a co vy, tady a tohle je kdo? A co s ní chcete dělat?'' vyzvídala víla ,,to je naše věc'' odbyl ji elf. ,,Vezem ji pánovi.'' řekl přísně velitel.,,Jo ták,na...''zmlkla v půli věty. ,,Vydejte nám ji !''rozkázala.